ANDREJ ŠEVČÍK

Don’t Push the Button – Strom Art Gallery

Andrej Ševčík je fascinován dvěma „civilizačními“ sférami, s nimiž jsme dennodenně v kontaktu a kterým se nelze vyhnout: technikou, jejíž domnělou všemocnost s lehkou ironií glosuje i název výstavy, a architekturou. Ve svých pracích z poslední doby zachycuje jednak fragmenty „vystavěného“ prostředí, jednak vizuální projevy počítačových operací nebo segmenty vstupně-výstupních periferních zařízení počítače.

„Svět techniky“, který v prvním plánu reprezentují právě počítače, autor tematizoval už v konceptuálním projektu Zamrznutí, jímž v roce 2016 úspěšně ukončil svá studia na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně v Ateliéru malířství 3 pod vedením Petra Kvíčaly: intenzivní vzpomínka na okamžik zaseknutí operačního systému Windows 98 jej přivedla zpět do dětství, kdy s velkým potěšením – pouhým pohybováním kurzorem po monitoru – multiplikoval obraz obdélníku dialogového okna s chybovou zprávou, oproštěn od bezmocné zlosti dospělého uživatele, který se marným cukáním myši pokouší proniknout do útrob systému v beznadějné snaze vydolovat z něho (skoro jistě už ztracená) data. Uplatněním této „malby chybou“, jak autor popsanou metodu sám označuje, tedy „aperspektivním“ skládáním oken za sebe, vznikaly na obrazovce hadovité útvary technicistně organické povahy. Uvedený proces pak Andrej Ševčík oživil prostřednictvím záměrně vytvořeného chybového softwaru, který tajně nainstaloval do počítačů svých žáků a ti následně – s nemenší radostí než on sám, když byl malý – „malovali chybou“. Využití „umění spolupráce“, ať už s programátorem nebo s dětmi ve škole, a performativní povaha procesu generování předloh pro sérii akrylových maleb vtiskly projektu potřebnou autenticitu: autor se vyhnul pouhé estetizující rekonstrukci vlastních vzpomínek. Výsledné obrazy zachycující stav monitoru v momentu zamrznutí však pro diváka přesto fungují jako autonomní geometricky abstraktní díla, odkazující ke konstruktivním tendencím šedesátých let, k jejichž percepci vlastně ani nepotřebuje znát kontext, z něhož vzešla.

S informačními technologiemi se setkáváme také na aktuální výstavě. Autor zůstává i nadále u transferů mezi materialitou a virtualitou a se soustředěností sobě vlastní prozkoumává také možnosti prostorových dimenzí zobrazování. Pro Andreje Ševčíka je typický rovněž zájem o prostor v rovině klasických malířských kategorií, jako je o iluze, mimesis a optický klam. Umělec tak nesetrvává pouze u dvojrozměrnosti obrazového pole: například u „portrétu“ tlačítka přechází i k jeho prostorové reprezentaci a představuje jej v podobě objektu – ovšem s malířsky pojednaným, odstíny šedí „polychromovaným“ povrchem. Ve vystavené sérii je patrná důležitost inspirace architekturou, nejen však architekturou „vysokou“, ale všemi jejími – byť sebebanálnějšími – projevy. Pro autora je totiž polarita vysokého a nízkého zcela nepodstatná, se stejným zaujetím „portrétuje“ psaníčka z bosáží v parterech městských paláců z devatenáctého století i segmenty kazetových garážových vrat, což realizuje v různém formálním i materiálovém provedení – od klasické malby olejem nebo akrylem na plátno až k subtilním, precizně zpracovaným papírovým reliéfům. Způsob, jakým autor pracuje s mimesis a s iluzí, přísluší k tradičnímu malířství, což v kombinaci s dekorativností transformovanou v abstrakci, s vyváděním předmětů z jejich původních prostorových kontextů a s jejich přesouváním z virtuální do hmotné podoby vlastně představuje postmoderní estetiku. V orientaci na virtuální svět se zase nemůžeme vyhnout srovnání s postinternetem – v prostupování online procesů do našeho myšlení, v přenášení digitálních obrazů do fyzického prostoru galerie nebo v rehabilitaci prvků „auratického“ uměleckého díla.

Text: Markéta Žáčková

Kurátor: Markéta Žáčková a Petr Kamenický

Foto: Michaela Dvořáková